Rozhovor s Martinem Kodýdkem, trenérem mladšího dorostu

Martin Kodýdek na křestu své knihy Trenér
Martin Kodýdek na křestu své knihy Trenér

Martin Kodýdek patří do trenérského týmu SK Union Vršovice od roku 2015. Začínal jako tatínek, který doprovázel svého syna na tréninky. Vzhledem k tomu, že týmu v té době chyběl stálý trenér, přirozeně se této role ujal a tým současného mladšího dorostu (ročníky 2005, 2006) až doposud trenérsky vede. Rozhovor s Martinem nejen o fotbale ale i o jeho zájmech připravil Antonín Šopor.

1 - Jak proběhla příprava na novou sezónu?

Příprava proběhla dobře, akorát bych uvítal lepší zdravotní stav kádru. Řada kluků má dlouhodobější zdravotní problémy, a přestože na regeneraci kladu důraz, moc to nepomáhá. Letos jsme například kvůli tomu nejeli tradičně na soustředění do Kondrace u Vlašimi, kde jsme byli dlouhodobě spokojení, ale do Dobřichovic, kde je wellness a celkově větší komfort. Začínám se přiklánět k tezi, že hlavním viníkem je moderní doba a nedostatek přirozeného pohybu. Kluci tráví většinu času vsedě nebo vleže, a pak jdou na trénink. Chtělo by to více úplně normální pohybu spojeného s venkovním sdružováním či domácími pracemi, ale to je věc, kterou nejsem schopen ovlivnit.

Zdravotní problémy jsou jediné negativum, jinak jsme absolvovali na soustředění vše, co jsem si naplánoval včetně dvou zápasů. Po soustředění jsme si dali pár dnů pauzu a pak zahájili tréninky, na nichž pilujeme nedostatky a nabíráme kondici. V generálce na soutěž mě kluci přesvědčili, že jsou na novou sezónu dobře připraveni. Herně i fyzicky to vypadalo velmi slušně, ale realitu ukáže až první zápas.

2 - Jsou nějaké posily či naopak oslabení?

Mojí dlouhodobou prioritou je udržet kádr odchovanců, se kterými pracuji od starší přípravky. Pokud kluci zůstanou, nepotřebujeme posilovat. Věřím na dlouhodobou práci a partu. Letos jeden hráč s fotbalem skončil, ale za poslední dva roky je jediným, navíc nevyrůstal ve Vršovicích.

Aktuálně mám k dispozici 15 kluků ročníku 2005 a 6 kluků 2006 (z toho 3-4 jsou konkurenceschopní se staršími). Považuji to za optimální počet. Hráče jsem navíc vedl dlouho univerzálně, takže většina z nich je schopno plnohodnotně hrát na 2-3 postech, což znamená velkou variabilitu při skládání sestavy.

3 - Jdete z pražského přeboru starších žáků do přeboru mladšího dorostu, co od této kategorie očekáváš, respektive jaké jsou cíle do sezony?

Přestup z žáků do dorostu je obtížný stejně jako jiný přestup mezi kategoriemi. Za výhodu považuji, že jsou kluci již zvyklí na klasické velké hřiště. Při předchozích přechodech byla nejhorší změna velikosti hrací plochy. Trvá několik měsíců, než si hráči zvyknou. To nyní odpadá, takže hlavním problémem bude vypořádat se s fyzickými parametry o rok starších hráčů, jelikož hrajeme soutěž pro 2004 a mladší. V přípravě jsme hráli s Povltavskou FA, která měla celou jedenáctku poskládanou ze starších a byl to problém. Nicméně při přechodu do dorostu hodně kluků odpadá a málokteré mužstvo na úrovni pražského přeboru bude schopno dát dohromady komplet tým z ročníku 2004.

Další věc je, že handicap je čistě fyzický, fotbalově jsme na tom dobře. Pro nás je tahle sezóna hlavně přípravou na příští, kdy bychom chtěli přebor vyhrát, respektive pokusit se o to. Tento rok budeme rádi, když se budeme držet mimo pásmo sestupu, umístění okolo 6. místa by byla pecka, na víc letos nemáme.

4 - Jak dlouho už jsi ve Vršovicích a jak jsi tu spokojený?

Ve Vršovicích jsem šest let a jsem tu spokojený. Ačkoliv ne všechno funguje perfektně a je tu velký prostor pro zlepšení, tak klub si zakládá na dvou věcech, které se mi líbí - přátelská atmosféra a svoboda pro trenéry. Zpočátku jsem se s tím trochu pral, jelikož mi prakticky nikdo nic nevysvětlil, ale na druhou stranu já jsem na tohle zacházení zvyklý ze své práce. Nejsme děti, aby nás někdo vodil za ručičku. Upřímně ale musím říci, že nastavení nějaké dlouhodobější rámcové koncepce by mě nevadilo. Jednotliví trenéři pracují většinou na jedničku a sportovně si vedou velmi dobře, ale chybí určitá kontinuita. Co se týká změny, nemám na mysli nějaká závazná pravidla, protože systém trenérů-solitérů je do určité míry unikátní a přináší také výhody, ale opravdu spíše soubor stručných doporučení pro jednotlivé kategorie.

Ve Vršovicích mě opravdu trápí jen jedna jediná věc, a to jsou tréninkové plochy. Pět měsíců můžeme trénovat na trávě, což je super, ale zbývajících sedm měsíců se tlačí tři sta hráčů všech věkových kategorií na malém nekvalitním povrchu, který nelze nazývat ani umělou trávou. Znám důvody, proč to tak je, ale problémy jsou od toho, aby se řešily, a že zkušenosti vím, že cesta se najde vždycky. Je to hozená rukavice vedení, které mě za to už nesnáší:), ale tak to prostě je. Ve finále si musíme zajistit tréninkovou plochu částečně mimo Vršovice, což není ani komfortní, ani levná záležitost.

5 - Řekni nám také něco o sobě, práce, koníčky?

Miluji dělat víc věcí najednou. Sice se říká "Mnoho zajíců, myslivcova smrt", ale já se cítím nejnaplněji, když přeskakuji z jedné činnosti na druhou, které jsou navíc úplně odlišné. Dá se to dělat systematicky a koncepčně, a tím pádem vás to nezabíjí, ale posouvá dopředu. Takže abych byl konkrétní, mojí hlavní pracovní náplní je obchodování na burzách (tady také přeskakuji - z komoditní na akciovou), potom jsem jednatelem firmy, která zastupuje poškozené v aféře Dieselgate, dále se věnuji psaní (poslední kniha s názvem Trenér byla právě z fotbalového prostředí) a samozřejmě trénuji, což nepovažuji jen za fotbalovou práci, ale hodně za manažerskou. Občas si přihodím nějaký miniprojekt. Ve zbývajícím čase se věnuji hlavně rodině a sportu - v létě hlavně kolu případně běhání, v zimě lyžím (jak běžkám, tak sjezdovkám) a chtěl bych se do budoucna vrátit ještě k tenisu, který jsem dříve hodně hrával. V poslední době je mojí zálibou také chataření, přirozený kontakt s přírodou je něco, co lidem dneska chybí, a to se týká i pohybu na čerstvém vzduchu. No a tady se oklikou vracíme zpátky k fotbalu, dřív mě bavil hlavně jako hra, ale dneska na něm vnímám i jiné aspekty - pobyt venku, kamarádství a společné cíle. Metou pro mě není, aby kluci z Vršovic hráli profesionálně fotbal, ale aby si do života odnesli plno pěkných zážitků z dětství a získali vztah ke sportu. Největší odměnou pro mě bude, když je za pár let potkám spokojené a zdravé. No, a pokud bude někdo hrát ligu, tak fajn:).

Ještě bych chtěl dodat jednu věc. Jsem vděčný za to, jaký se podařilo dát dohromady kolektiv - hráčský, rodičovský i realizační. Často slýchávám, jak je dneska mládež hrozná, ale je stejná jako jsme byli my, jen doba se změnila. Práce s mládeží je v mnoha ohledech mnohem jednodušší než s dospělými - je vnímavá, nezatížená minulostí, a když se snažíte, vrací vám to, co do ní vkládáte. A proto mě to pořád baví.